zajímavá místa a příběhy v Úvalech a okolí...

Nejděsivější les v okolí - "Pánova březina" u Mukařova

2 komentáře
Na děsivá místa moc nevěřím. Pár jsem jich prolezl, třeba poutní keltské místo čarodějnických rituálů na vrchu Chotuc u Nymburka, ale nikdy nic. Podle některých děsivé, podle jiných místo, kde vám bude tuhnout krev v žilách "Pánova březina" je kousek od Úval. Tak proč to nevyzkoušet. Slabší povahy mají prý problém do lesa jen vstoupit, zvířata jsou nesvá a koně tu prý zrychlí a nezastavují. Výjimečně jsem proto nešel sám, ale vzal jsem si pár těch snad "slabších povah" sebou. Bylo nás celkem pět. Cestou v autě jsem všem popisoval, kam to přesně jdeme. Jdeme na místo, kde tragickou smrtí zemřeli už čtyři lidi a je to prý jedno z nejděsivějších míst vůbec.

Slabší povahy
Vykládá se pověst, že za třicetileté války v místech mezi Mukařovem a Žernovkou, poblíž Zelené cesty v Pánově březině utíkala kněžna Nežárka před žoldáky. Než byla dopadena, stačila v lese ve studánce ukrýt velký zlatý kalich. Dopadli ji na místě dnešního Mukařova a byla krutě mučena a zabita. Odtud prý i název "Mukařov". Zlatý kalich nebyl nikdy nalezen a podle pověsti jej dodnes hlídá v lese černý pes, jehož občasné vytí oznamuje blížící se neštěstí. Tohle beru jako starou pověst a podobnou má skoro každá ves v okolí. Velkého černého psa jsme skutečně potkali, ale byl na pěkně vodítku a nechal se i podrbat.
Zajímavější je další, už velmi reálný příběh. Koncem devatenáctého století se zde v lese rozhodli nešťastní milenci ukončit své životy, když jim rodiče odmítli požehnat sňatek. Místu, kde se ve velkých mrazech milenci vysvlékli a později byli nalezeni umrzlí, se dodnes říká „U zmrzlých.
Zatím poslední tragickou smrtí v „Pánově březině“ byla sebevražda mladíka z Prahy, který se z nešťastné lásky zastřelil. Ještě než ukončil svůj život, vyryl nožem do stromu křížek. Měl by tam být dodnes. Prý aby varoval na toto místo chodit.
Po těchto všech událostech očití svědci tvrdí, že zde spatřili postavu mladé dívky s dlouhými blond vlasy, která měla vlasy upravené do tzv. vlny a místo očí a úst měla pouze temné skvrny. Postava byla z větší části průhledná, jako by utvořená z kouře a zbloudilého paprsku slunce. Chtěla snad návštěvníky varovat před vstupem do lesa nebo jen nasměrovat k cestě ke zlatému pokladu? Byla to bloudící kněžna? Uvidíme. Najít poklad by nebylo špatné.
Zaparkovali jsme hned v Mukařove u kostela. Právě tam probíhala mše. Dělali jsme si srandu, že je to jak v "těch" filmech s klepavou kamerou. Parta lidí zajede do cizího města hledat záhady a pak po nich najdou už jen filmy v kameře. Říkám si, budu hodně fotit, pak to najdou v icloudu a v ipadu co mám na doma gauči. Vešli jsme do lesa....


 
 


Kdo dočetl až sem, tak gratuluji. Děsivé poznatky bohužel nemáme, ale les jsme prolezli pečlivě. Tam i zpět. Je tu možná trochu více mokro, než jinde, sem tam černá bažina. Je tu více spadlých stromů a místa, kde je opravdu černo a tma. Také je tu spousta děr od divokých prasat a těch jsme se popravdě skutečně báli. Našli jsme, i v pramenech popisovanou, řadu gigantických starých tújí.

Gigantické túje

Takto velké túje jsem viděl snad poprvé v životě. Vypadají jak z pravěku. Prošli jsme Pánovu březinu a nic....tak snad příště.
  • Líbí se vám tento článek? Dejte nám o tom vědět...

2 komentáře :

  1. Mám jeden zážitek, který sám o sobě není nijak zvláštní, ale ve světle těchto informací mi dává o něco víc smysl. Před pár lety jsem si vezl nové (staré) auto do Kostelce a ve chvíli, kdy jsem jel z Doubku na Žernovku, čímž jsem zmíněný les míjel po pravé ruce, mě tehdy přepadl zničehonic veliký strach, že teď nesmím zastavit za žádnou cenu, jinak bude zle. Neměl jsem pro to vysvětlení. Nechystal jsem se zastavit, navíc když sedíte v autě, cítíte se poměrně hodně bezpečně, zejména v noci, kdy toho jezdí málo a případní další účastníci provozu svítí. Jsem citlivější typ a snadno se zaberu do svých myšlenek, takže jsem lekavější, jsem-li někde při řemesle delší dobu sám a pak na mě náhle někdo promluví, stává se, že mnou projede takový ten směšný úlek, ale nemohu říci, že bych se nějak extrémně něčeho bál. Dokážu jít v noci do lesa sám apod. Tohle bylo něco, co ke mě jakoby nepatří. Oslovil mě i přes pole tento les, právě jsem si to dohledal na mapách, abych sám sobě něco nenamlouval. Prostě mě náhle posedl něco jako děs a měl jsem za to, že jakési nebezpečí může až ke mě do auta, že jediné, co mě teď může držet nad vodou, je, že pojedu dál za každou cenu. Koukal jsem na tento vlastní pocit jak zjara, nedává to smysl a netušil jsem, že jsem schopen takových strachů bez příčiny, v té době mi bylo cca 45 let a vezl si hrdě a nadšeně domů nově nabytou Felicii ve skvělém stavu, tedy plný úplně jiných pocitů. Valilo se to na mě z hradby lesa za polem po pravé straně. "Naštěstí" se ta výstražná informace netýkala přímo lesa, do něhož silnice z Doubku na Žernovku míří, takže podle mapy vrch Horka by měl být z obliga" :-) Pocit zmizel stejně náhle jak odešel. Jeho zmizení jsem tehdy nevěnoval jinou pozornost než tu, že jsem byl rád, že jsem to zase už já tak, jak se znám, takže kde to bylo, si nepamatuji, ale mám nyní skoro jasný dojem, že to bylo ihned, jakmile jsem byl těsně před Žernovkou. Protože můj tehdejší strach nebyl s ničím ani skromně spojen, nevěnoval jsem tomu žádnou další pozornost a považoval jsem to za cosi mého, nějakou funkci mozku, který zrovna ventiloval cosi z dřívějška. Dnes si gratuluji, že jsem se nerozhodl se svému strachu postavit čelem a nešel jej do toho lesa prozkoumat :-) Radek

    OdpovědětVymazat